Byl jednou jeden palouček, kterému se říkalo Diamantová louka. A proč? Protože když na něj ráno dopadly první sluneční paprsky, každá kapka rosy na stéblu trávy se rozzářila jako malinký drahokam. Na kraji této louky, v domečku upleteném z modrého dýmu a ranní mlhy, bydlela Víla Modřenka. Modřenka nebyla jen tak ledajaká víla. Neměla křidélka, která se jen líně třepotají. Kdepak! Měla speciální modré běžecké střevíčky a běhala tak rychle, že za ní zůstávala jen světle modrá čára. „Šup! Fííí! Prásk!“ volala veselým hlasem, když každé ráno závodila s větrem.
Jednoho slunečného odpoledne na louku přiběhly dvě děti – Kubík a Anička. Byli to velcí sportovci! Měli barevná trička, pevné boty a spoustu energie. „Dneska si dáme velký závod o pohár Diamantové louky!“ zvolal Kubík. „A kdo doběhne k tomu starému dubu první, musí mít největší kytici květin jako vítěznou trofej!“ dodala Anička. A tak se pustili do práce. „Trh! Chrup! Lup!“ Každý květ, který uviděli, hned putoval do jejich náruče. Modré zvonky, červené máky, žluté pampelišky… Jenže víte, co se stalo? Jak děti trhaly květy, louka začínala vypadat smutně. Barvy mizely, až zbyla jen unavená, šedivá tráva. I včelky smutně bzučely: „Bzzzu, bzzzu, kam si teď sedneme? Kde najdeme sladkou šťávu?“
Najednou se zvedl jemný modrý vítr. „Puf!“ A přímo před dětmi se objevila Víla Modřenka. „Zadržte, malí běžci!“ řekla a její hlas zněl jako zvonění skleněných kuliček. „Když si všechnu tu krásu odnesete v rukou, nezůstane nic pro louku ani pro ostatní. Podívejte se, jak louka pláče.“ Kubík s Aničkou se zastavili a uviděli smutného čmeláka, jak marně hledá svůj oblíbený jetel. Bylo jim to líto. „Ale my chceme mít nějaký poklad, abychom věděli, že jsme vyhráli,“ ucedil Kubík smutně. Modřenka se usmála a šibalsky mrkla: „A co kdybychom zkusili jiný sport? Co takhle Hledání kamenných pokladů? Kamínky trhat nemusíte, ty v zemi na svůj objev čekají tisíce let.“
Anička se podívala na obyčejný šedý kámen u svých nohou. „Ale tyhle kameny nejsou vůbec barevné,“ namítla. Modřenka se jen zasmála a vzala je ke Křišťálovému potůčku. „Sledujte!“ řekla a namočila kamínek do vody. „Čvacht!“ A najednou se stal zázrak. Šedý kámen se rozzářil modře jako moře, jiný prokoukl do sytě červené a další se třpytil jako zlato. „Kameny vyprávějí příběhy Země, jen potřebují trochu vody, aby se probudily,“ vysvětlila víla. „A teď – kdo najde ten nejkrásnější kamínek a donese ho k dubu, vyhrává!“
To byla výzva! „Dup-dup-dup!“ Kubík a Anička se rozběhli po louce, ale tentokrát si dávali pozor, kam šlapou. Skákali přes trsy trávy jako mladí jelínci. „Hop! Hop!“ Anička našla kulatý křemínek a Kubík zase drahokam, který vypadal jako zkamenělá jiskřička. Běželi k potůčku, omývali své úlovky a smáli se, jak jim voda cáká na nosy. Bylo to mnohem zábavnější než trhat květiny! Běhali, skákali a závodili, až se jim na čelech perlil pot, ale v srdci měli radost.
U starého dubu pak s Modřenkou vytvořili něco úžasného. Nesestavili si kytici, která by za dva dny zvadla. Místo toho z omytých barevných kamínků postavili na zemi velkou duhu. „To je náš Kamenný Duhový Most,“ řekl hrdě Kubík. Louka mezitím začala znovu ožívat. Květiny, které děti nestihly utrhnout, pyšně narovnaly své stonky a čmelák mohl konečně spokojeně přistát. „Výborně, drahé děti,“ pochválila je Modřenka. „Dnes jste vyhráli ten nejdůležitější závod – závod o to, jak být k přírodě laskavý.“
Slunce se pomalu schovávalo za obzor a louka se zbarvila do zlata. Kubík a Anička se vraceli domů unavení, ale šťastní. Věděli, že jejich kamenná duha tam bude i zítra, i pozítří, pro všechny, kdo půjdou kolem. A víte co? Modřenka jim na rozloučenou každému dala jeden malý, hladký modrý kamínek do kapsy, aby vždycky pamatovali na to, že největší poklad je ten, který v přírodě necháme pro radost všech. A tak to na Diamantové louce dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc a sladké sny o barevných kamíncích!