Byl jednou jeden malý, ale velmi šikovný vláček a ten se jmenoval Vláček Kolejáček. Měl nablýskaná kolečka, která dělala radostné „ťuk-ťuk-ťuk“, a komín, ze kterého občas vyletěl obláček bílý jako cukrová vata. Vláček Kolejáček žil ve světě, kde stříbrné koleje vedly až za obzor, a dnes ho čekal ten nejdůležitější úkol.
Na svůj vagónek naložil vzácný náklad: skleněné baňky plné tekutého světla. Tyhle baňky se třpytily jako stovky hvězdiček! Kolejáček je musel dovézt do vědecké laboratoře hluboko v lese, kde se míchají šťastné barvy. Slyšíš to taky? „Ššš-puf, ššš-puf,“ rozjel se Kolejáček opatrně po kolejích. Musel dávat velký pozor, aby ty křehké baňky nerozbil.
Jakmile vjel do hlubokého lesa, koleje začaly trochu poskakovat. „Hop!“ a „Bim!“. Staré stromy šuměly a stíny se na kolejích natahovaly jako černé kočky. Jedna modrá baňka se najednou začala třást. „Ouvé,“ zabublala, „já se v tom lese bojím, ztrácím svůj jas!“ Její modrá barva začala blednout. Ale Vláček Kolejáček věděl, co má dělat. Nechtěl, aby barvička byla smutná.
Na větvi starého smrku potkal Sovu Bublu, lesní vědkyni v brýlích. „Bubla, Bubla,“ zahoukala, „víš, Kolejáčku, barvy potřebují odvahu a rytmus srdce, aby zářily. Musíš jim ukázat, že cesta je zábava!“ A tak Kolejáček začal zpívat. „Ššš-puf, jasná barva, ššš-puf, cesta marná nebyla!“ Přidal k tomu své veselé písknutí: „Tůůů-tůůů!“
Baňky se v rytmu písničky začaly uklidňovat. Modrá se rozzářila jako moře, červená jako jahody a žlutá jako letní sluníčko. Kolejáček dojel do křišťálové laboratoře právě včas. Tam vědci všechny barvy smíchali a – „Puf!“ – z komína laboratoře vylétla obrovská duha, která pohladila každý strom v lese. Celý les se usmál.
Vláček Kolejáček byl moc pyšný. Pochopil, že věda a barvy jsou kouzelné, když se dělají s radostí. Teď už se vrací domů, jeho kolečka zpívají „ťuk-ťuk-ťuk“ a nad ním svítí nebe přesně v barvách jeho šťastných baněk. A tak to má být, viď? Dobrou noc, malý cestovateli.