Už jsi někdy přemýšlel, kde se bere spánek? No vážně! Kde bydlí ta kouzelná síla, která ti večer jemně zavře víčka? Sedí snad v šuplíku, nebo se schovává pod postelí? Kdepak! Pan Spánek bydlí na tom nejvyšším, nejbělejším a nejměkčím kopci na celém světě. Říká se mu Vatový kopec a je celý, úplně celičký z nadýchané vaty. Šup! A jdeme tam spolu.
Naše dobrodružství začíná právě teď. Představ si, že stojíš na úpatí toho kopce. Když do té vaty šlápneš, udělá to jen takové tiché „puf“. Je to jako chodit po cukrové vatě, která nelepí, ale hřeje do palečků. Jenže pozor! Cesta nahoru je trochu šibalství. Když se moc rozběhneš, do vaty se prostě boříš. Musíš jít pomalu, krůček po krůčku, a zhluboka dýchat. Nádech a výdech. Vidíš? Takhle se stoupá k oblakům.
Najednou se před tebou objevil hustý mrak, kterému se říká Ospalá mlha. Skrz ni nebylo vidět ani na špičku nosu. „Hů-hů!“ ozvalo se shora. Na větvi z pletené vlny seděla Sovička Knihovnice. Měla na nose brýle a v křídlech držela stříbrný kompas vyrobený z čistého svitu hvězd. „Kampak, poutníku?“ zeptala se vlídně. „Hledám pana Spánka,“ odpověděl jsi statečně. Sovička se pousmála a podala ti kompas. „Ten tě povede. Ale pamatuj, čím víc budeš klidný, tím jasněji bude kompas svítit.“ A měla pravdu! Jakmile jsi přestal poskakovat a začal jsi klidně našlapovat, kompas se rozsvítil jako malý měsíček.
Cesta vedla dál přes Zívající hvězdičky. Ty jen tak lehce poblikávaly a každou chvíli se ozvalo dlouhé „áááá-ch“. Musel jsi si zakrýt pusu, aby ses taky nerozzíval na celé kolo. Ale víš co? To k tomu patří! Konečně jsi stanul na samém vrcholku Vatového kopce. A tam, v křesle upleteném z mléčné dráhy, seděl on. Pan Spánek.
Pan Spánek byl vysoký, měl plášť ušitý z měsíčního světla a v očích mu tancovaly jiskřičky. Vypadal jako ten nejlaskavější dědeček na světě. Když tě uviděl, neřekl ani slovo, jen se krásně usmál. Jeho hlas byl jako šumění lesa: „Vítej, maličký. Čekal jsem na tebe.“ Pan Spánek pak natáhl svou ruku, která voněla po levanduli a teplém mléce, a jemně tě pohladil po vláskách. To bylo to první a nejúžasnější pohlazení na dobrou noc téhle noci.
„Vidíš?“ zašeptal. „Spánek není tma, je to měkká peřina, kterou prostírám pro všechny děti, aby si jejich nožičky odpočinuly a očka si mohla prohlížet pohádky v hlavě.“ Cítil jsi se tak lehce a bezpečně. Pan Spánek tě pak posadil na malý, toulavý vatový obláček. „Lehni si,“ řekl potichu. Obláček tě objal jako ta nejměkčí peřinka.
A pak už to šlo ráz naráz. Obláček se s tebou vznesl a začal pomalu, houpavě klesat dolů z kopce, přímo k tvému oknu. Houpy, hou. Dolů a dolů, až tě jemně uložil do tvé postýlky. Pan Spánek se na tebe z dálky podíval a poslal ti ještě jedno vzdušné políbení. A tak to vždycky končí – v teple, v klidu a s vědomím, že Pan Spánek na tebe dává pozor. Dobrou noc.