Znáte ten pocit, když je čtvrtek, venku mží taková ta šedivá nuda a vy stojíte v šatně, kde to voní po mokrých gumákách a zapomenutých svačinách? Matyáš tenhle pocit znal až moc dobře. Pro devítiletého kluka byl čtvrtek dnem „Liché bačkory“. Nechápal to. V pondělí měl dvě, v úterý taky, ve středu držely pospolu, ale jakmile přišel čtvrtek – frnk! – jedna bačkora se prostě vypařila. Jako by ji spolkla země. Nebo možná něco pod lavičkou.
Právě se to stalo znovu. Matyáš stál u své skříňky číslo 42, v jedné ruce držel modrou bačkoru s obrázkem rakety a druhá noha v ponožce smutně osahávala studené lino. „To snad není pravda,“ zamumlal a ohnul se, aby prozkoumal temný prostor pod lavičkou. Čekal prachové králíky a zatoulané mince. Jenže místo toho ho do nosu cvrnkla vůně… no, představte si čerstvě vyprané povlečení smíchané s cukrovou vatou a elektřinou. Cítíte to?
Šup! Než stačil mrknout, podlaha šatny změkčila. Lino se proměnilo v hustou, bílou mlhu a tma pod lavičkou se rozevřela jako tlama obrovského, vlídného zvířete. Matyáš přepadl dopředu, ale nedopadl na tvrdý beton. Dopadl do peřin. Vlastně to nebyly peřiny, byly to mraky. Skutečné, nadýchané mraky, které pod ním jemně pružily. Bum, hoips, bum! Vítejte v Nebeském labyrintu.
Matyáš se posadil a vyvalil oči. Školní šatna byla pryč. Tedy ne úplně. Nad ním se vznášely tisíce šatních skříněk, které tvořily stěny obrovského bludiště. Mezi nimi se táhly schody z jasně bílých kondenzačních čar, které za sebou nechávají letadla. A u první skříňky stál… pan školník? Vypadal jako ten pán, co u nich ve škole opravuje kapající kohoutky, ale měl na sobě plášť ušitý z noční oblohy a místo klíčů mu u pasu visela svazka malých komet.
„Á, Matyáši. Přesně včas,“ usmál se pan školník Hvězdář. „Čtvrtek je náročný den. Máme tu spoustu zbloudilců. Podívej.“ Ukázal prstem kamsi do mlhy. Matyáš uviděl malé, třesoucí se světélko. Vypadalo jako kousek prskavky, co se snaží nezhasnout. „To je Blink,“ vysvětlil školník. „Je to hvězda, která ztratila cestu na svou mapu. A co je horší, Blink se bojí tmy. Umíš si to představit? Hvězda, co se bojí tmy! Jenže bez tebe se z tohohle labyrintu nedostane. Tvoje lichá bačkora je totiž dneska jediný kompas, který funguje.“
Matyáš se podíval na svou modrou bačkoru s raketou. Najednou se rozzářila jako neonový nápis. „Já? Ale já jsem jenom kluk, co pořád něco ztrácí,“ vyhrkl Matyáš. Školník se jen významně mrkl. „Někdy musíš něco ztratit, abys našel to, co je skutečně důležité. Tak šup, než přijdou Prachožrouti!“
Vžum! Matyáš se vydal po obláčkové cestě. Blink se k němu nesměle přitiskla. Byla studená jako led a zároveň hřála jako čaj s medem. „Neboj se,“ zašeptal Matyáš a udělal první krok do hlubin bludiště. Skříňky kolem nich začaly tiše šeptat. „Kudy? Tudy! Tam ne! Pozor na rohy!“ Pokud chtěl projít, musel skříňkám odpovídat. Jedna chtěla slyšet vtip, tak jí Matyáš řekl ten o mravencovi v kině, a ona se s hlasitým Cvak! otevřela a udělala mu cestu.
Jenže pak se ochladilo. Z rohů labyrintu se začaly plazit šedivé stíny – Prachožrouti. Vypadali jako chuchvalce špíny zpod gauče, ale měli hladové, svítící oči. „Chceme světlo! Chceme Blink!“ syčeli. Blink se strachy rozkmitala tak silně, až skoro zhasla. Matyáš cítil, jak mu v hrdle buší srdce. Ťap, ťap, buch! Prachožrouti byli blíž a blíž.
„Rychle, Blink, musíme nahoru!“ zakřičel Matyáš. Jenže před nimi byla jen obrovská dešťová mraka, černá a těžká jako školní brašna plná učebnic dějepisu. Cesta končila. Slepá ulička. Matyáš se podíval na svou zářící bačkoru a pak na malou, vyděšenou hvězdičku. Pochopil jednu věc. Na tuhle tmu neplatí síla, ale odvaha zářit pro někoho jiného.
„Blink, poslouchej mě,“ řekl pevně. „Ty se nebojíš tmy. Tma se bojí tebe! Protože ty jsi ta, co ji dokáže rozbít na kousky. Jsi světlo, chápeš? Chytni se mé bačkory a leť!“ Matyáš vší silou vyhodil modrou bačkoru vysoko nad dešťový mrak. Bačkora za sebou nechávala jasnou stopu jako kometa. Blink se nadechla (pokud hvězdy dýchají, zní to jako malé Pfff!), nabrala neuvěřitelnou rychlost a vystřelila za ní.
Blesk! Prásk! Kde se Blink dotkla mraku, tam se černota proměnila v tekuté zlato. Společně s Matyášovou bačkorou vytvořili zářící most, který vedl až tam, kde začíná skutečný vesmír. Prachožrouti se s prskáním rozplynuli jako pára nad hrncem. Blink se na chvíli zastavila, zamávala Matyášovi svými paprsky a pak se spokojeně usadila v souhvězdí Malého vozu. Teď už se tmy nebála. Teď už věděla, že i v té největší hloubce labyrintu je někdo, kdo jí pomůže.
Labyrint se začal točit. Skříňky tancovaly, schody z kondenzačních čar se rozpouštěly a pan školník Hvězdář v dálce jen zvedl palec. Cink! Ozval se ostrý, kovový zvuk.
Matyáš sebou trhl. Narazil hlavou do spodku lavičky. „Au,“ sykl a vyhrabal se ven. Stál v šatně. Na nohou měl každou bačkoru jinou – na levé modrou s raketou a na pravé… moment, ta pravá byla úplně obyčejná hnědá, kterou tam nechal někdo z léta. Ale v kapse u mikiny ho něco hřálo. Sáhl dovnitř a vytáhl hrstku stříbrného prachu, který jemně světélkoval.
Zazvonilo na první hodinu. Ostatní děti probíhaly kolem, smály se a řešily úkoly z matiky. Nikdo si nevšiml, že Matyáš právě zachránil kousek noční oblohy. Ale on kráčel po chodbě s hlavou vztyčenou. Věděl totiž, že i když je člověk jenom kluk v nesladěných bačkorách, může dokázat věci, o kterých se ostatním ani nezdá.
A tak to v té naší škole chodí. Pokud někdy ztratíte ve čtvrtek botu, nebuďte smutní. Možná právě teď slouží jako maják pro nějakou schovanou hvězdu, která hledá cestu domů.