Byl jednou jeden malý Zajíček. Měl ta nejdelší, nejměkčí a nejvíc sametová ouška na celém světě. Víte, jak vypadají? Jsou jako ten nejjemnější plyšáček, kterého držíte v náručí. Zajíček bydlel na louce, kde tráva voněla jako sladký čaj a kytičky svítily jako malé lampičky. Ťap, ťap, ťap… hop! Zajíček si spokojeně poskakoval a dával pozor na každé stéblo.
Jenže jednoho dne se na louce něco stalo. Naše kamarádka Myška totiž ztratila svůj oblíbený oříšek. „Kde je? Kde je?“ pískala a zlostně dupala nožičkami. Dup! Dup! Byla celá rozcuchaná a mračila se jako malé mračno. A hned vedle seděl Cvrček. Tomu se zase rozladily housličky. „Ach jo, to mě bolí,“ vzdychal a schovával hlavu do trávy. Louka najednou nebyla veselá. Slyšíte to? Ten smutek a hněv? Brrr.
Zajíček se zastavil. Nastražil svá kouzelná ouška a řekl si: „Takhle to nenechám.“ Nepotřeboval křičet, ani rychle utíkat. On totiž věděl, co pomůže nejvíc. Přišel k Myšce. Byla tak maličká a nazlobená! Zajíček udělal… Šup! A jemně, úplně nejjemněji, ji pohladil svým uchem po hlavičce. Myška se zastavila. Oči se jí rozzářily a kožíšek jí změkl. „Óóó,“ vydechla a zlost byla pryč. Cítila se zase v bezpečí.
Pak Zajíček doskákal k Cvrčkovi. Ten byl pořád moc smutný. Zajíček se k němu přitulil a… Šup! Znovu to kouzlo. Sametové ucho se dotklo Cvrčkova ramínka. Bylo to jako teplá deka v zimě. Cvrček se usmál, protáhl si nožičky a hned mu bylo lépe. Hladit je tak krásné, že?
Celá louka se najednou ztišila. Sluníčko začalo pomalu zapadat a všechna zvířátka pochopila, že když je nám smutno, stačí jeden hebký dotek a trocha laskavosti. Zajíček se uvelebil na svůj mechový polštářek a popřál všem dobrou noc. Hajá, hajá, všechno je v pořádku. A tak tam všichni společně usnuli, schovaní v bezpečí a teple, přesně tak, jak to má být.