Byl jednou jeden malý, hnědý a neobyčejně odvážný králíček, který se jmenoval Zajíček Hop. Žil na Sametové louce, kde byla tráva tak zelená, že by se v ní daly schovat i ty nejdelší uši. Ale Hop nebyl jako ostatní zajíci. Zatímco ostatní večer zavírali očka a snili o pampeliškách, Hop seděl před svou nornou a díval se nahoru. Vysoko, předaleko, až tam, kde svítil velký, kulatý Měsíc.
„Podívej se,“ šeptal Hop staré moudré sově, která seděla na větvi. „Vidíš tu malou tečku na Měsíci? To je Měsíční králíček. A vsadím se, že tam nahoře nemá ani jednu jedinou mrkev. Musí mu být hrozně smutno.“ Sova jen zahoukala: „Húúú, k Měsíci je cesta daleká, Hopě. To není jen tak!“ Ale Hop už měl plán. Vzal velkou papírovou krabici od lednice, pár tub lepidla, třpytky z ranní rosy a hodně, hodně odvahy. „Šmik, šmik, lep!“ stříhal a lepil, až před ním stála raketa jménem Blesk. Byla z papíru, ale její motor tloukl nadějí.
Než nasedl, nasadil si své prachotěsné hvězdné brýle a do proutěného košíku naskládal ty nejkřupavější, nejsladší „Sluneční mrkve“, jaké kdy na louce vyrostly. „Tak, a jedem!“ vyhrkl Hop. „Tři… dva… jedna… BUM!“ Raketa se neodlepila od země s hlukem, ale s jemným „Fíííúúú!“. Papírový Blesk vyletěl vzhůru, přímo k hvězdám. Cítíš, jak se pod tebou třese zem? Mmmmmm, tak vrčel motor té úžasné rakety! Hop se díval z okýnka a viděl, jak se jeho louka mění v malý modrý korálek.
Najednou se ale stmívalo víc a víc. „Puf!“ Do cesty se mu připletl mrzutý Hvězdný mrak. Byl to mrak plný stříbrného prachu a měl hroznou chuť si hrát. „Hehe, taková malá papírová krabička?“ zasmál se mrak a začal raketu lechtat na motoru. „Kichi-kichi!“ Raketa sebou začala házet ze strany na stranu. „Hele, to lechtá!“ smál se Hop, ale musel dávat pozor. Šup! Pak se kolem prohnala Kometa, která mluvila tak rychle, že jí nebylo rozumět. „Závod-závod-kdo-tam-bude-dřív-ahoj-zajíci!“ křikla a zmizela v dálce.
Hop musel bojovat. Papírová křídla rakety se v kosmickém průvanu třepotala jako listy ve větru. „Třepot-třepot!“ Hop věděl, že musí být silný. Místo volantu použil své dlouhé, pevné uši, kterými vyrovnával směr. Srdíčko mu bušilo: „Buch-buch, buch-buch.“ Ale když se podíval na košík s mrkví, vzpomněl si na osamělého kamaráda a strach byl pryč. S hlubokým nádechem nasměroval Blesk přímo do stříbrného prachu na povrchu Měsíce.
„Pufff!“ Raketa přistála měkce jako do peřiny. Hop otevřel dvířka a vykoukl ven. Všude kolem byly šedé a stříbrné pláně, které vypadaly jako ztuhlý sýr. A pak ho uviděl. U velkého stříbrného kamene seděl Měsíční králíček. Měl kožíšek tak bílý, že ve tmě svítil, a smutná očka. Nikdy nikoho neviděl. Hop k němu pomalu hopkal. „Ahoj! Přinesl jsem ti dárek,“ řekl vesele a otevřel košík. Vůně čerstvé mrkve zaplnila celý měsíční kráter. „Vůůůň-ň-ň,“ nasál Měsíční králíček tu neznámou vůni a poprvé v životě se usmál.
Křup! Křup! Křup! To byl ten nejkrásnější zvuk na celém Měsíci. Oba králíčci seděli bok po boku na okraji kráteru, chroupali sladkou mrkev a dívali se na vzdálenou modrou Zemi. Hop pochopil, že domov není jen louka, kde spíš, ale místo, kde je ti s někým dobře. Aby jeho nový kamarád už nikdy neměl hlad, Hop do měsíčního prachu zasadil pár kouzelných semínek. A víte, co se stalo? Z prachu začaly růst svítící měsíční rostlinky, které chutnaly jako jahody s cukrem.
„Příští úplněk se vrátím,“ slíbil Hop, když nastupoval do své papírové rakety. Měsíční králíček mu mával oběma tlapkami, dokud Blesk nezmizel mezi hvězdami. Když se Hop vrátil na svou Sametovou louku, zachumlal se do pelíšku a usnul s pocitem hřejivého tepla u srdce. Protože láska a laskavost jsou jako most, který dosáhne i k té nejvzdálenější hvězdě. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc.