Byla jednou jedna malá, maličká Želvička. Želvička bydlela na krásné zlaté pláži, kde písek hřál jako peřinka. Slyšíš to? Ššš, ššš. To vlny zpívají moři ukolébavku.
Naše Želvička měla velmi důležitou práci. Každé ráno se vydala na procházku. Ťap, ťap, ťap. Šlo jí to pomalu, nikam nespěchala. Koukala se pod nožičky a kontrolovala, jestli každá mušle leží v písku tak, jak má. Tato je růžová, tato bílá a tahle je zatočená jako spirála. Želvička každou mušli pohladila a uložila ji do pískové postýlky. „Tady se ti bude krásně spát,“ šeptala.
Jenže pak se to stalo! Přiletěl nezbedný vítr – Fúúú! A připlula veliká vlna – Šplouch! Písek vyletěl do vzduchu a všechny mušle se pomíchaly. Ach ne! Jedna malá stříbrná mušle ležela bříškem nahoru a ta druhá byla moc daleko od vody. Želvička se zastavila. Podívala se na tu spoušť a bylo jí trošku smutno. Kolem běžel Crab. Cupity, dupity! Crab byl nešika, zakopl a omylem na Želvičku naházel hromadu písku. Bác!
Želvička se schovala do domečku, ale pak vystrčila jedno očko, druhé očko a řekla si: „To nevadí.“ Želvička se zhluboka nadechla a začala znovu. Pomalu, jednu mušli po druhé. Ťap, ťap. Crab viděl, jak je Želvička hodná, a chtěl jí pomoct. Svými klepítky opatrně zvedal kamínky a Želvička urovnávala písek. Už to nebylo dokonalé, ale bylo to udělané s láskou.
Sluníčko začalo jít spát a pláž už byla zase tichá a uklizená. Želvička byla unavená, ale moc spokojená. Podívala se na moře a zamávala vlnám. Pak se pěkně schoulila do svého krunýře, kde bylo teplo a bezpečí. Dobrou noc, Želvičko. Dobrou noc, mušličky. A dobrou noc i tobě.
Brou noc!