Byla nebyla jedna malá zahrádka, kde rostl ten nejměkčí zelený mech na světě. A v tom mechu, pod velkým listem lopuchu, bydlela želvička Pomalenka. Všichni kolem ní hrozně spěchali. Včelky dělaly „Bzzžum!“ a létaly z květu na květ. Cvrčci dělali „Cvrk! Cvrk!“ a skákali vysoko do trávy. Ale Pomalenka? Ta nikam nespěchala. Pomalenka totiž věděla, že to nejlepší na celém dni přijde až večer.
Když se sluníčko začalo schovávat za kopce, celá zahrádka ztichla. Barvy začaly tmavnout a tráva začala vonět rosou. Pomalenka si řekla: „Už je čas.“ Čas zalézt do svého malovaného domečku, který si nosila stále na zádech. Jenže ouha! Její nožičky byly dnes nějaké neposedné. „Kmit, kmit!“ dělala jedna nožička. „Kmit, kmit!“ dělala druhá. A k tomu z dálky slyšela sovu: „Hůůů, hůůů!“ Jak má Pomalenka v tomhle hluku usnout? Nožičky nechtěly poslouchat a pořád tancovaly v mechu.
Víš, co Pomalenka udělala? Zkusila se nadechnout a vydechnout jako malý vánek. „Fúúú…“ Ale nožičky pořád neklidně „kmit, kmit“. Vtom se k ní přišourala Máma Želva. Byla velká, klidná a voněla jako usušené bylinky. „Pomalenko, hvězdičko moje,“ zašeptala maminka svým medovým hlasem, „už nastal čas na schovávanou. Schováme nožičky do domečku, chceš?“ Pomalenka radostně mrkla očkama.
„Šup, a jedna nožička,“ řekla maminka a Pomalenka ji pomaličku schovala pod krunýř. „Šup, a druhá.“ Vidíš? Skoro jako když si ty schováváš nožky pod peřinu. „Šup, a třetí,“ pokračovala maminka a Pomalenka cítila, jak se jí zavírají víčka. „A šup, i ta poslední.“ Teď už zbyla jen špička nosu a malý ocásek. „Šup!“ A Pomalenka byla celá ve svém bezpečné domečku.
„A teď to nejdůležitější,“ zašeptala Máma Želva tak potichu, že to slyšely jen kytičky. „Přikryju tě neviditelnou peřinkou.“ Maminka pohladila krunýřek tlapkou, jako by na něj sypala hvězdný prach. Ta peřinka nebyla vidět, ale byla hřejivá, lehoučká a voněla po bezpečí a lásce. Pomalenka cítila to teplo od hlavy až k ocásku.
Venku v trávě se ozývalo jen tiché „ššš, ššš“, jak si vítr povídal s lístky. Pomalenka spokojeně vydechla: „Aaach…“ Cítila se tak lehce, jako by plula na obláčku. Už jí nevadilo houkání sovy ani šustění trávy. Pod svou neviditelnou peřinkou byla v bezpečí, v teple a věděla, že maminka je nablízku. A tak Pomalenka, ta nejpomalejší a nejšťastnější želvička v celé zahradě, zavřela očka a usnula hlubokým, sladkým spánkem. A tak to bylo správně. Dobrou noc.