Byla jednou jedna žirafa a ta se jmenovala Eliška. Eliška byla moc hodná, měla kožíšek samou puntíkovanou skvrnku a ty skvrnky byly hebké jako samet. Víte, kde Eliška bydlela? V daleké zlaté savaně, kde tráva krásně šustí – šuškypyšky, šuškypyšky. Každé ráno měla Eliška jedno veliké přání. Chtěla být úplně první, kdo pošpká Sluníčku do ucha: „Dobré ráno!“
Sluníčko ještě spinkalo za obláčky a Eliška se rozhodla, že ho probudí. A tak se začala natahovat. Zkusíš to taky tak? Pořádně se natáhni! Eliška zvedla hlavu a šup – krk nahoru! A ještě kousek – uup, uup! Ale co se to stalo? Cestu jí zastoupily mraky. Byly veliké, huňaté a vypadaly jako obří polštáře z cukrové vaty. Mraky Elišku lechtaly na uších a ona přes ně vůbec nic neviděla. „Achich ouvej,“ pomyslela si Eliška, „jak se teď dostanu k Sluníčku?“
Vtom přiletěl malý ptáček Píp. Udělal „píp, píp!“ a zamával křidýlky. Píp znal tajnou cestu skrze mlhu. Začal si vesele prozpěvovat broukavou písničku a Eliška se pustila za ním. Kráčela pomalu a rytmicky – dup, dup, dup. Cesta vedla přímo mezi těmi měkkými mraky. Eliška zavřela oči, nadechla se a naposledy se pořádně vytáhla. Šup!
A najednou – jéé! Eliščin nos vykoukl z mraků ven, přímo do zlatého světla. Sluníčko otevřelo jedno oko, pak druhé a usmálo se tím nejteplejším žlutým úsměvem na světě. Eliška byla tak blízko, že cítila jeho teplo na čumáčku. „Dobré ráno, Sluníčko,“ zašeptala potichu. Sluníčko ji pohladilo svými paprsky a celá Eliška se rozzářila jako malá hvězdička.
Potom Eliška pomalu sklonila hlavu zpátky dolů na zem. Přinesla s sebou kousek toho sluníčkového tepla pro všechny své kamarády v savaně. Všichni už věděli, že když má někdo laskavé srdce a dlouhý krk, dokáže dosáhnout až ke svým největším snům. A tak to bylo správně. Teď už můžeme jít spinkat i my. Dobrou noc.