Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Zoe. Zoe měla vlásky světlé jako sluníčko a bydlela na farmě, kde všechno vonělo po čerstvém seně. Šusty, šust! Slyšíš to? To Zoe staví raketu. Ale není to jen tak ledajaká raketa, je celá ze zlatavé slámy. Aby mohla letět, vytáhla Zoe z kapsy svůj žlutý kapesníček s kouzelným uzlíkem. Šup! Posadila se dovnitř a najednou... Puf! Raketa se zakmitala a letěla vzhůru, až k hvězdičkám.
Letěla výš a výš, kolem tichého měsíčku, až přistála na měkkém fialovém obláčku. Bum! Ale nebylo to tvrdé, bylo to jako do peřinky. Zoe vykoukla ven a co nevidí? Vesmírná farma! A na ní běhají ovečky. Ale počkej, ty ovečky nebyly bílé. Byly neonové! Svítily růžově, modře a zeleně. Jenže dneska byly ovečky smutné. Byly zamotané do stříbrných vesmírných provázků a jejich vlna už skoro nesvítila. Blik... blik... jen slabounce.
Zoe věděla, co má dělat. Pohladila jednu ovečku po měkkém kožíšku – hlad, hlad – a rozvázala svůj kouzelný uzlík na kapesníku. V tu ránu se z kapesníku vyvalilo teplé světlo a všechny provázky se rozpletly. Ovečky radostně poskočily! Hop! Hop! Zase zářily jako barevné lampičky. Měly takovou radost, že Zoe oblékly do teplé neonové vlny a postrčily její slaměnou raketu zpátky k domovu.
Raketa letěla tiše jako vánovek. Ššš... ššš... Zoe se cítila spinkavě. Přistála přesně ve své postýlce, zrovna když vyšel měsíček. Přikryla se peřinkou, která voněla po slámě i po hvězdách, a věděla, že ve vesmíru je všechno v pořádku, protože i tam svítí laskavost. A jak se má Zoe? Už sladce spinká. Dobrou noc.