Byl jednou jeden kopec, na tom kopci stála Louková garáž a v té garáži spala Bublinka. Nebyla to obyčejná holka, byla to ten nejžlutější a nejveselejší školní autobus na celém světě! Její reflektory mrkaly jako dvě velké oči a když nastartovala, její motor nedělal jen obyčejné hluk, ale dělal „Vrrr-mňau-brm!“. Vypadalo to, jako by si Bublinka pod kapotou předla štěstím.
S Bublinkou jezdil pan Volant. Byl to moc hodný pán, který nosil čepici s vyšitou notou a v termosce měl vždycky horké kakao. „Tak co, Bublinko,“ řekl pan Volant každé ráno a pohladil palubní desku, „chytíme dneska nějakou písničku?“ Bublinka měla totiž na střeše kouzelnou stříbrnou anténu. Ta anténa nehledala zprávy o počasí, kdepak! Hledala smích, ptačí švitoření a rytmus dětských kroků. Když Bublinka jela kolem rozkvetlé louky, anténa udělala „Cink!“ a rádio začalo hrát písničku o včelkách.
Jedno úterní ráno se ale stalo něco neobvyklého. Bublinka otevřela oči (tedy, rozsvítila světla) a uviděla jen šeď a mlhu. Venku pršelo. „Kap, kap, plesk!“ dělaly kapky o střechu. Lidé na chodnících se schovávali pod deštníky, mračili se do země a nikdo si nezpíval. Bublinka vytáhla svou anténu co nejvýše k nebi, ale rádio jen smutně šumělo: „Chrrr-puf... šššš...“ Žádná písnička! Vůbec žádná.
„To je ale mrzutý den,“ povzdechl si pan Volant. Bublinka zastavila na první zastávce. Tam stála kočka Micka, celá zmáčená a smutná, a u ní zahradník, kterému vítr pocuchal všechny květiny. Děti nastupovaly do autobusu potichu, měly mokré boty a v očích ospalky. Žádný smích, žádné povídání. Bublinka cítila, jak jí stydne motor. Co teď? Přece nenechá své kamarády v téhle šedivé náladě!
Bublinka se rozhodla, že když písničku nemůže najít, musí ji sama vyrobit. Jak se dělá písnička? No přece laskavostí! Když projížděli kolem velké kaluže, Bublinka do ní nenajela rychle, aby všechny postříkala. Ne, ne! Pomaličku do ní vklouzla a udělala veselé „Šplouch!“, které znělo jako zatleskání. Pak schválně přejela přes „Zpívající výmol“ v silnici, který udělal „Bum-dada-bum!“.
„Hele!“ vykřikl malý Petřík na sedadle, které v šeru autobusu začalo jemně svítit zlatavou barvou. „Bublinka tancuje!“ Děti se začaly dívat z oken. Bublinka začala rytmicky blikat blinkry: „Cvak-cvak, cvak-cvak.“ Pan Volant se usmál a začal si do rytmu podupávat. Bublinka přidala svůj motorový hlas: „Brm, brm, brm-brm-brm!“
A víte, co se stalo pak? Děti se k tomu rytmu přidaly! Nejdřív jen tichounce broukaly, ale pak začaly tleskat do dlaní. „Prší, prší, jen se leje, Bublinka se na nás směje!“ zpívaly sborově. V tu chvíli se stříbrná anténa na střeše rozkmitala radostí. Zachytila tu nejkrásnější melodii na světě – společný smích a písničku, kterou si lidé zpívají, aby jim bylo teplo u srdce.
Bublinka celá zářila. Její žlutý lak svítil v dešti jako malé sluníčko. Když přijeli k Duhové školní bráně, nikdo už nebyl mrzutý. Děti vyskakovaly ven, dělaly „Hups!“ a „Jupí!“ a Micka kočka, která se vezla na schůdku, spokojeně zamňoukala. Bublinka věděla, že našla tu největší ranní písničku. Nebyla schovaná v rádiu, byla schovaná v tom, jak jsou na sebe všichni milí.
Pan Volant vypnul motor, pohladil volant a řekl: „Dobrá práce, Bublinko. To byl koncert!“ Bublinka si spokojeně odfoukla z výfuku – „Puf!“ – a uložila si tu veselou melodii do své palubní přihrádky, aby ji měla schovanou na každé další upršené ráno. A tak to dopadlo přesně tak, jak mělo. Bublinka odpočívala a už teď se těšila na další cestu, protože věděla, že s laskavostí je každý den jedna velká písnička.